Shilpa Ray

Žádné dítě nevyrůstá s jasnou představou, že chce být umělcem, až vyroste. Každý, kdo tvrdí, že celé dětství čekal na to, až bude konečně umělcem, místo popelářem, astronautem nebo maminkou pravděpodobně lže, nebo byl hodně divné dítě. Umění vás prostě jednou chytne a přes výsměch kamarádů a obavy rodičů už nepustí, nenaděláte nic.

Shilpa Ray je, i když za to nemůže, jedna z vyjimečných umělkyň naší doby. Počátky jejího syrového cítění leží někde mezi Sturm und Drang, Beat The Devil, a bluesovou erozí …and The Happy Hookers. Shilpa Ray byla vždy vyzbrojena pouze osobitým hlasem a harmoniem posedlým duchy mrtvých milenců, které klopotavě kvílí do větru. Skoro jako bychom viděli, jak vztyčuje oba prostředníky přímo do boží tváře. To nebývá nejlepší nápad…

Tak to aspoň bylo do nedávna. Last Year’s Savage (Northern Spy, 2015) bere bolest a temnotu předchozích let a vytahuje z nich na světlo křehkost, která byla vždy přítomná. Jakkoliv zůstává obsese sexem, smrtí, tělními tekutinami a zradou (ne nutně v tomto pořadí), již nemáme pocit, že jsme svědky sebedestruktivních rozchodů, spíše srozuměného rozhovoru těsně před smrtí. Hněv zůstává, je ale tišší, což ale neznamená, že by Shilpa Ray ztratila něco na své uhrančivosti, naopak. Ať už jste jedni z těch, kdo ji nenávidí, nebo miluje (jako například Nick Cave), tak vězte, že rok 2015 je rokem Shilpy Ray.